Podle ↗onomaziologie (teorie pojmenování) vyjadřuje obecně vztah mezi obsahem vědomí a strukturou jaz., v němž má být obsah vědomí ztvárněn. Podle ↗OTS je ve shodě s pojmenovacími zákonitostmi jaz. obsah vědomí strukturován, zobecněn či konkretizován, a to nejprve jako některá z těchto pojmových kategorií: předmětná (substanční), n. příznaková (a to konstantní neboli vlastnostní, či dynamická neboli dějová), n. kategorie příznaků uvedených příznaků konstantních a dynamických (a to okolnostní, měrová a způsobová). Tyto pojmové kategorie odpovídají pojmovým a pojmenovacím bázím slov. Kategorii substanční odpovídá slovní druh ↗substantiv, kategorii vlastností odpovídají ↗adjektiva, kategorii děje odpovídají ↗slovesa a kategorii příznaků příznaků odpovídají různé druhy ↗adverbií; viz též s teorií ↗OTS spolupracující teorie ↗slovních druhů. Při tvoření slov podle OTS v rámci uvedených pojmových (a slovnědruhových kategorií) se utváří význam na základě vztahu mezi pojmovými kategoriemi. Mluví se pak o o.k. jakožto struktuře pojmových kategorií, při níž vcházejí tyto kategorie do vztahů, a to na základě významové ↗mutace, ↗modifikace a ↗transpozice. Pojmové třídy substanční jsou jakožto pojmové báze určovány vztahem k příznakům vlastnosti (člověk − líný: lenoch), jiné substance (člověk − knihovna: knihovník), děje (člověk, který učí: učitel; přístroj, který seká / na sekání: sekačka; předmět, který byl vyroben: výrobek), okolnosti (noviny vycházející večer: večerník). Analogicky pak je třída pojmů vlastnosti určována vztahem k substanci (takový, že patří otci: otcův; takový, že je z kovu: kovový atd.), vztahem k vlastnosti (více krásný: krásnější, překrásný), vztahem k ději (takový, že ho lze obhájit: obhajitelný) a vztahem k okolnosti (takový, že byl včera: včerejší). Pojmová třída děje je určována vztahy k substanci (dělat to, co dělá zahradník: zahradničit), k vlastnosti (stávat se červeným: červenat), k ději (psát: podepsat, nadepsat ...), k okolnosti (přijít, udělat něco pozdě: zpozdit se). Pojmové třídy okolnostní jsou určovány vztahem k substanci (tehdy, kdy jde o jaro: zjara), k vlastnosti (tak, že je starý: staře), k ději (tak, že letí, letěl: letmo; tak, že plakal: plačky) a k jiné okolnosti (zpět: nazpět; nově: nověji − nejnověji).

Vedle mutace, modifikace a transpozice se rozlišují v literatuře vedlejší o.k., a to komplexní, reprodukční, specifikační a koordinační neboli integrační. V komplexní pojmenovací kategorii převládne význam pojmového základu (např. pojem místa, poplatku apod.) a slova vznikají na základě různých vztahů pojmové báze a příznaku (např. pojem místa + děj: hřiště, místo + substance: ředitelna). Reprodukční pojmenovací kategorie odráží možnost jaz. vyjádřit zvuky napodobené ↗citoslovci v rámci pojmové kategorie děje, tedy slovesy; cink − cinkat, bú − bučet, hrome! − hromovat atd. Specifikační pojmenovací kategorie je charakterizována pochody, při nichž vznikají především termíny založené na vztahu podobnosti, synekdochy či zúžení obsahu základního pojmu a doprovodné specifikaci významu: díl − dílec, hlava − hlavice, roh − paroh, jablko − jabloň atd. Koordinační pojmenovací kategorie // Integrační pojmenovací kategorie zahrnuje pojmové obsahy vzniklé rozkladem ve znaky téhož řádu (opočlověk, červenomodrobílý) a jejich koordinační integraci (viz ↗přiřaďovací složeniny).